Vývoj podnikové informatiky občas vypadá jako přehlídka marketingových sloganů anebo nepovedených koncepcí, to už si vyberte sami, vyjde to nastejno. Klient/server, downsizing, SOA, ASP, SaaS, cloud. BI/DW, data mining, Big Data. Obzvlášť to vynikne, když máte tu historii někomu souvisle a pokud možno logicky vyložit za použití dobové terminologie, což je úloha, před kterou občas stojím — když se právě nacházím v roli učitele. Při nevelké snaze by se z toho dal udělat komický výstup.

 

Marketingu se zajisté občas stane, že se střelí do nohy, tentokrát je v tom však trochu neprávem. I když — vlastně jsou to právě lidé od marketingu, kteří by měli umět vysvětlit ten příběh lépe! Co se dá dělat, vezmu to za ně.

SDI01.JPG

 

Informatika je vlastně velice jednoduchá. Celou to dobu jde jen o jedno: abychom měli po ruce všechna data, která zrovna potřebujeme, v podobě, kterou zrovna potřebujeme. Tečka. Zkuste si představit cokoli, co se v podniku dělá, od účetnictví přes CRM po řízení montážní linky v reálném čase a uvidíte, že se to do takové definice vejde.

Jenže k jednoduchému cíli často nevede jednoduchá cesta, leda prstem po mapě. V realitě se musíme vyhýbat neschůdným místům: bažinám, řekám, příliš strmým svahům. Zná to každý turista i stavitel železniční tratě.

 

S počítači je tomu úplně stejně. Vezměte si třeba datový sklad. To je vlastně pomocná a dočasná databáze, kam si stáhneme část dat z té hlavní a trochu jinak je uspořádáme. Přináší to nějakou výhodu? Ne – kromě jediné: umožní to bleskově odpovídat na analytické dotazy, což by jinak bylo, přinejmenším donedávna, zhola nemožné. Proto se také ty dvě zkratky píšou zpravidla pohromadě, BI/DW; smyslem datového skladu je umožnit odpovědi na analytické dotazy, tj. ta „business intelligence“, pro kterou nemáme český termín.

 

Data si tedy musíme napřed ořezat, aby jich nebylo příliš mnoho, a uspořádat tak, že otázky jsou víceméně zodpovězeny předem. Teprve pak lze manažerům předložit ten zázrak, který jim řekne, že divize A prodává čím dál tím míň Výrobku V a že by to mohlo souviset s rostoucím prodejem alternativního Wýrobku W. I pak to má pár háčků, například ty dotazy se musí předem vymyslet a naprogramovat a kdo by se najednou chtěl zeptat na něco jiného, bude si muset pár hodin nebo dnů počkat; anebo, že data nikdy nemůžete mít úplně aktuální, protože datový sklad většinou nejde plnit průběžně, ale řekněme jednou denně. Našlo by se toho víc, ale kdo to zná, ten to zná a kdo to nezná, toho to stejně patřičně nedojme.

 

SDI02.JPG

 

Je to zkrátka nedokonalé řešení. A je jediné možné, protože rovnou do kopce se nevyškrábete.

 

Ledaže byste měli sedmimílové boty... ale my přece žijeme v digitálním království, takže je máme! Výkon hardwaru, kapacity disků, přenosové kapacity; to všechno nám roste exponenciálně. Pravda, s vybavovací dobou pamětí nebo třeba rychlostí práce programátorů to tak slavné není, ale i tak platí, že můžeme přímočaře zdolávat strmější svahy než dřív. Přibližujeme se vzdušné čáře. Je klidně možné, že za pár let bude po starostech s datovými sklady: analytika nad plnými daty v reálném čase je už dnes možná...

...a je správná, protože věci se mají dělat tak jednoduše, jak to jen jde. Totéž platí pro mnoho dalších analogických situací.

 

Díky hrubé síle a hardwaru spěje informatika ke stále větší jednoduchosti. Přesněji řečeno, její složitost se přesouvá tam, kde se uživatele netýká: jednak do neuvěřitelně propracovaných procesorů a dalších polovodičových prvků, jednak do jemných fines nesčetných softwarových vrstev skrytých v pozadí. Tohle je pod povrchem. A nad ním: tady sbíráme data, tady využíváme znalosti, které v nich jsou netriviálně obsaženy. Tečka.

 

O tohle šlo vždy. Dnes začínáme odhazovat všechna ta dočasná lešení, opouštět klikaté cesty a kráčet rovnou za nosem. Ať žije Mooreův zákon, přátelé!