Skip navigation

Czech and Slovak

2 Posts authored by: Petr Koubský

Číst tiskové zprávy a jiné oficiální firemní materiály není žádná velká zábava. Věřte mi - přečetl jsem jich za svou pracovní kariéru už opravdu hodně. Přesto mě často znova překvapí, jak se v nich dá sebelepší téma umrtvit do beznadějné nudy, do pouště písmen, kterou se prodíráte jen z povinnosti a cítíte, jak vám dává zabrat.

 

Rád bych řekl, že materiály společnosti Intel jsou v tomto směru výjimkou. Rád, ale nemohu, lhal bych. Výjimky nejspíš neexistují. Mohu vám ostatně prozradit, proč tomu tak je. Oficiální materiály nejsou autorskými texty. Podílí se na nich skupina lidí. Čím větší firma, tím větší skupina. Marketing, PR, produktoví manažeři a v neposlední řadě právníci, kteří to dorazí definitivně. Výsledek pak vyhovuje všem – kromě člověka, který by to měl číst. Mé lepší já mi říká, že na něj v tom úsilí prostě jen zapomněli. Mé horší já tvrdí, že se stejně nevěří v existenci osoby, která by to četla. Nečíst by ale byla mnohdy chyba. Věřím tomu, že v sebebanálnějším textu je někde schovaná přinejmenším jedna věta, kvůli níž se vyplatí dát si tu námahu.

 

Celý tenhle dlouhý úvod mě napadl při čtení white paperu, který se jmenuje Transforming the Workplace. (Jako redaktor bych mu vytkl leccos, je však o dost lepší než průměr žánru a přečíst byste si ho mohli.) Věta, která mě v něm dostala, zní takhle: „Technology isn’t the same thing as change.“ Technologie není totéž co změna! To je vynikající formulace a velice důležitý postřeh – a taky, bohužel, dost nesamozřejmý. Jestli se dneska v informatice na něco zapomíná (nebo se to vědomě ignoruje, což je ještě horší), pak je to právě tohle.

 

int_brand_614_interview.jpg

 

O jaké změně tu je řeč? O transformaci pracovního stylu, pracovního prostředí, pracovních nástrojů, práce jako takové; a to ve všech odvětvích průmyslu a služeb, nikoli jen v nějakém specifickém.

Svět kolem nás se mění pořád, o tom není sporu. Jestli máte dojem, že se poslední dobou mění nějak rychleji a chaotičtěji, nejspíš se nepletete. Už to má i název: čtvrtá průmyslová revoluce. Počítače a telekomunikace definitivně přestávají být samostatným oborem, rozpouštějí se ve všech oborech. Z některých nezůstane kámen na kameni. Tak třeba Uber a taxikáři, Airbnb a hotely; tradiční odvětví brání své obchodní modely ze všech sil, ale věčně to nepůjde. Stejně jako nepůjde provozovat firmu podle zastaralých pravidel fungování, s pevně nastavenými a neměnnými procesy. Ne proto, že nové je módní; proto, že staré je neefektivní. S vyššími náklady dosahuje nižší kvality.

 

Tohle všechno se už víceméně ví, i když spíš teoreticky. V praxi si stále ještě mnoho lidí a podniků říká, že nějak bylo a nějak bude, proč bychom měli něco měnit zrovna my, když to pořád ještě celkem funguje. Je mimochodem zajímavé, jak odolní vůči změně ve své práci jsou ti, kdo dávno změnili své spotřebitelské návyky. Nakupují v e-shopech, protože to je levnější, ale nenapadne je zřídit kvalitní e-shop ve firmě, za kterou nesou spoluzodpovědnost. Jak malý logický krůček, a jak málo lidí ho udělá!

 

A pokud udělá, pak často špatně. Čímž se vracíme ke konstatování, že technologie není totéž co změna. Technologie se dá koupit. Změna ne. Změna není za peníze, za změnu se platí výhradně vlastní prací a nepříjemnostmi. Změna bolí. Do změny se vám nechce. Z dobrých důvodů: ze začátku to nebude pěkné. Změna je jako si jít nechat spravit zub. To taky většina z nás odkládá na poslední chvíli. Často až do chvíle, kdy se už zub nedá zachránit.

 

Díru v zubu nezacelíte penězi a problémy s fungováním firmy taky ne, i když oboje stojí také peníze. Nakoupit hardware a software, který se nebude rozumně využívat, je k ničemu. To, co se musí změnit doopravdy, je ovzduší, kultura, vztahy. Občas také personální obsazení některých pozic. Technologie tomu mohou úžasně pomoci – přestavte si jen, kolik lidí může být spokojenějších a produktivnějších, když budou občas pracovat z domova – ale samy o sobě nestačí. Zní to tak nudně, jako by to bylo vytržené z nějaké tiskové zprávy. A v mnoha z nich taková věta skutečně stojí. Ale pozor, banality jsou nejen nudné, ale velmi často také pravdivé. A vždy přehlížené.

Petr Koubský

Vzdušnou čarou

Posted by Petr Koubský Jul 2, 2015

Vývoj podnikové informatiky občas vypadá jako přehlídka marketingových sloganů anebo nepovedených koncepcí, to už si vyberte sami, vyjde to nastejno. Klient/server, downsizing, SOA, ASP, SaaS, cloud. BI/DW, data mining, Big Data. Obzvlášť to vynikne, když máte tu historii někomu souvisle a pokud možno logicky vyložit za použití dobové terminologie, což je úloha, před kterou občas stojím — když se právě nacházím v roli učitele. Při nevelké snaze by se z toho dal udělat komický výstup.

 

Marketingu se zajisté občas stane, že se střelí do nohy, tentokrát je v tom však trochu neprávem. I když — vlastně jsou to právě lidé od marketingu, kteří by měli umět vysvětlit ten příběh lépe! Co se dá dělat, vezmu to za ně.

SDI01.JPG

 

Informatika je vlastně velice jednoduchá. Celou to dobu jde jen o jedno: abychom měli po ruce všechna data, která zrovna potřebujeme, v podobě, kterou zrovna potřebujeme. Tečka. Zkuste si představit cokoli, co se v podniku dělá, od účetnictví přes CRM po řízení montážní linky v reálném čase a uvidíte, že se to do takové definice vejde.

Jenže k jednoduchému cíli často nevede jednoduchá cesta, leda prstem po mapě. V realitě se musíme vyhýbat neschůdným místům: bažinám, řekám, příliš strmým svahům. Zná to každý turista i stavitel železniční tratě.

 

S počítači je tomu úplně stejně. Vezměte si třeba datový sklad. To je vlastně pomocná a dočasná databáze, kam si stáhneme část dat z té hlavní a trochu jinak je uspořádáme. Přináší to nějakou výhodu? Ne – kromě jediné: umožní to bleskově odpovídat na analytické dotazy, což by jinak bylo, přinejmenším donedávna, zhola nemožné. Proto se také ty dvě zkratky píšou zpravidla pohromadě, BI/DW; smyslem datového skladu je umožnit odpovědi na analytické dotazy, tj. ta „business intelligence“, pro kterou nemáme český termín.

 

Data si tedy musíme napřed ořezat, aby jich nebylo příliš mnoho, a uspořádat tak, že otázky jsou víceméně zodpovězeny předem. Teprve pak lze manažerům předložit ten zázrak, který jim řekne, že divize A prodává čím dál tím míň Výrobku V a že by to mohlo souviset s rostoucím prodejem alternativního Wýrobku W. I pak to má pár háčků, například ty dotazy se musí předem vymyslet a naprogramovat a kdo by se najednou chtěl zeptat na něco jiného, bude si muset pár hodin nebo dnů počkat; anebo, že data nikdy nemůžete mít úplně aktuální, protože datový sklad většinou nejde plnit průběžně, ale řekněme jednou denně. Našlo by se toho víc, ale kdo to zná, ten to zná a kdo to nezná, toho to stejně patřičně nedojme.

 

SDI02.JPG

 

Je to zkrátka nedokonalé řešení. A je jediné možné, protože rovnou do kopce se nevyškrábete.

 

Ledaže byste měli sedmimílové boty... ale my přece žijeme v digitálním království, takže je máme! Výkon hardwaru, kapacity disků, přenosové kapacity; to všechno nám roste exponenciálně. Pravda, s vybavovací dobou pamětí nebo třeba rychlostí práce programátorů to tak slavné není, ale i tak platí, že můžeme přímočaře zdolávat strmější svahy než dřív. Přibližujeme se vzdušné čáře. Je klidně možné, že za pár let bude po starostech s datovými sklady: analytika nad plnými daty v reálném čase je už dnes možná...

...a je správná, protože věci se mají dělat tak jednoduše, jak to jen jde. Totéž platí pro mnoho dalších analogických situací.

 

Díky hrubé síle a hardwaru spěje informatika ke stále větší jednoduchosti. Přesněji řečeno, její složitost se přesouvá tam, kde se uživatele netýká: jednak do neuvěřitelně propracovaných procesorů a dalších polovodičových prvků, jednak do jemných fines nesčetných softwarových vrstev skrytých v pozadí. Tohle je pod povrchem. A nad ním: tady sbíráme data, tady využíváme znalosti, které v nich jsou netriviálně obsaženy. Tečka.

 

O tohle šlo vždy. Dnes začínáme odhazovat všechna ta dočasná lešení, opouštět klikaté cesty a kráčet rovnou za nosem. Ať žije Mooreův zákon, přátelé!